"já, pane?

Já ne, pane." "A kdo, pane?" "To námořník číslo dva, pane." Hra. V naší domácnosti v upravené podobě velmi častá. Kdo si otřel prstíky od jahod o čerstvě vymalovanou zeď? Brácha. Kdo počmáral stejně vymalovanou zeď oranžovým fixem? Brácha. Kdo hodil sestřinu náušnici do odpadu umyvadla? Brácha. Kdo zkoušel nůžky na prostírání v obýváku? Brácha... Stejná odpověď se stejně bezelstným pohledem se stejnou samozřejmostí od dvou (skoro) stejných poťouchlíků. Proč se vůbec ptám ? Naivně si myslím, že se ozve "já"? A nebo mě baví ta hra? Nevím. Každopádně je to jedna z výhod mít dvojče - vždycky je po ruce někdo, kdo je schopen úplně stejné zhůvěřilosti. O co horší to v témže věku měla velká sestra. Na mimino v kočárku se těžko něco svádělo. Musela, chudák, používat průhledné " Já ne, to bubák" :)