úterý 20. listopadu 2012

Knedlíky

Houskové. Umím! Je mi skoro padesát a uuuž! :)) Doteď byly z pytlíku a nikdo si nestěžoval, ale já to těžce nesla. MDM je totiž, jako jednu z nemnoha složitých věcí v kuchyni (i kdyby to tu náhodou četla, tak snad promine) uměla a stále umí ;) Několikrát jsem se pokusila získat návod, ale vždycky to skončilo na vyjmenování ingrediencí. Množství znělo "asi tak" a " přiměřeně". Na to já nejsem. Já musím mít všechno přesně. Do metody pokus omyl se pouštím až v opravdu krajních případech a veeelmi nerada. Při jednom takovém tom tlachání matek při čekání na trénující dětičky přišla řeč na vaření právě houskových knedlíků. A bylo to! Druhý den byla v plánu koprovka a zrovna dorazil emailem slíbený recept. Suroviny patří mezi to, co doma mám snad opravdu vždycky. Hned první pokus vyšel úplně bez problémů. Ze strávníků si sice nikdo ničeho nevšiml, ale já jsem na sebe pyšná :))





sobota 17. listopadu 2012

Taková pohová sobota

aneb jak to zkrátka někdy/nikdy nevyjde. U výjezdů MDMD na zápasy v košíkové mimo Prahu se jako rodiče střídáme. Už jsem tak nějak byla na řadě. Plán, ve kterém nešlo počítat s účastí MDOD, která odjela na školní turnaj do spřáteleného města, byl jasný a na první pohled pohodový. Ráno vstanu a vypravím MLT, aby je MDH mohl odvézt na fotbalový zápas. Po jeho skončení si dají oběd u McD a pojedou domů. Já po jejich odjezdu budu mít přes hodinu čas připravit si v klídku trasu (Kolín opravdu neznám), auto (vyklidit a upravit sedadla), jídlo a vše potřebné. Jenže....
Těsně poté co jsem MDH vzbudila a zbývalo necelých patnáct minut do jejich odjezdu, volala MDMiL, že se jí asi! rozbila inzulínová jehla.  Takže já fofrem z pyžama a MDH do auta. Jen jsme po sobě ještě stihli hodit pár ošklivých vět a hrubé instrukce o dalším postupu. Za jízdy jsem honem do navigace vkládala radotínskou adresu fotbalového hřiště. Tam rychle kluky obléknou do dresů, informovat spřízněnou matku a už jsem ujížděla zpět. Ačkoli jsem se rozhodla použít dosud nevyzkoušenou trasu po novém městském okruhu a i s navigací přejela správnou odbočku, jsem cestu domů nakonec našla. Telefonicky jsme s MDH ladili plán - on za klukama na fotbal, já odjezd do Kolína. Hned jak jsem dorazila domů, patnáct minut před odjezdem na seřadiště, další telefonát od MDH. Po cestě uhýbal protijedoucímu autu a rozbil to svoje. V duchu řvu, že už snad pro dnešek stačilo! Sehnal příslib pomoci a tak jsem , v klidu!, mohla vyrazit. U školy, pět minut před časem srazu, nikdo. Po chvíli dorazila další hráčka s tatínkem. Marné telefonáty na trenérovo nedostupné číslo a nakonec zkrátka odjezd. V Kolíně mi trenér oznámil, že se tam náhodou sešli o půl hodiny dřív a když pak nikdo další nejel usoudili, že je to všechno a vyrazili...
 Ted už jsme všichni doma. MDH s MLT strávili půl dne s odtahovkou a v servisu, vynaložil celkem slušnou částku. Tchyně přežila - už měla píchnuto, takže situace zdaleka nebyla tak akutní, jak byla podána. A já? Já potřebuju panáka!

btw, ani toho nemůžu, protože, ač jdeme večer s přáteli na večeři, přijede zhruba v ten čas MDOD a bude potřebovat odvoz od školy domů ;)