Hříšníci

Tedy přesněji řečeno jeden. Ještě přesněji je to tak, že zlobí oba, ale ten druhý je asi spíš po mně 😉 S omlouváním mám totiž celoživotní problém. Přijde mi pokrytecké, potupné ... Když něco řeknu nebo udělám, tak si za tím stojím - i v případě, že to třeba nebylo úplně fér nebo přiměřené. Hlavně už je to stejně “venku” a jakékoli “ promiň” to zpět nezařídí.

Bohužel, pro druhý typ lidí, nejsem ani ideální příjemce omluv.  U dětí sice vnímám klad v tom, že si tím uvědomily , že něco nebylo v pořádku v rovině matka - potomek, kde by přece jen mělo být v některých věcech jasné pravidlo. S parnerem mám vlastně kliku - též se neomlouvá ( bohužel, ani v případě, když mi třeba šlápne na nohu 😀)

Takže - v pátek ráno proběhla celorodinná scéna ( na jejímž počátku byla naprostá banalita typu “to já ne to on”) a následoval poměrně citelný zákaz akce kulový blesk ( jeden synek přespání u spolužáka a přespání kamaráda druhého synka u nás).

Odpoledne LK to vzal  cestou ze školy přes květinářství 😉 ... a s oním kamarádem za zády napochodoval s naivní představou, že bude vše smazáno. Nebylo, nicméně  kajícnost vedla k tomu, že jeho část akce mohla proběhnout o den později. Kdo by odolal ? 😉