počítám,

že rozjezd máme už už za sebou. A nebýt aktivních matek nemusím psát ani to už už. Copak jsem jediná, která si myslí, že šestileté dítě se umí v šatně přezout samo? Doma nad ním přece taky nestojím. Že zvládne dojít od šatny na druhý konec téže - a kdyby se tam nemotaly ony AM - liduprázdné chodby do třídy? Takže , pod tlakem slziček na krajíčku - že já ne, když jiné ano, se cpu do malé silně poddimenzované šatničky, architekt zjevně nepočítal ani s tím, že se tam musí postupně během deseti minut ranního příchodu vystřídat čtyřicetosm dětiček s taškami na zádech, teď navíc s minimálně jedním dospělým v závěsu. Ano jsou i tací, že se tam vejdou i s babičkou ;). Tam klaustrofobicky ztrácím nervy nad pomalostí MLT. Jakákoli moje pomoc je vyloučená, protože při předklonu či větším pohybu rukama srážím visící předměty a další stejně zamyšlené dětičky. Pak se cpu zpátky a poslouchám AM pohoršující se  nad tím, že do šaten smíme jen  první týden. Když najdu metr čtvereční volný líbám chlapečky na rozloučení, ale tak snadné to nebude. Zase smutné obličeje.  Následuje vysvětlování, proč opravdu nepůjdu až do třídy. Vyzývám toho odvážnějšího, ať vezme bráchu za ruku. Rychle mávám a mizím. Pryč. Daleko od AM a doufám, že to není nakažlivé :)