už od dětství

mám ráda české nedělní televizní pohádky. Ty po obědě. Naši si uvařili kávičku, máma, a později i já, vzala do ruky jehlice, táta odložil noviny. Zasedací pořádek byl jasný. Rodiče v křeslech, my s bráchou vzadu na gauči s nohama na jejich opěradlech - to byl boj ;). Občas bylo povoleno rozbalit a naposezení sníst bonboniéru - dostala-li máma zrovna nějakou jako pozornost. Jako malé děti jsme děj náležitě prožívaly a postupně, s přibývajícím věkem, se připojovaly k tátovým komentářům. Ať už šlo o fandění záporným postavám nebo hodnocení spanilosti krásných princezen či statečnosti princů. Občas zazněla žádost o klid. To když máma moc cvakala náčiním ;)...
Teď jsem na to sama. MDDs mají jiné zájmy a pro MLT jsou pohádky tohoto typu málo akční. Přesto skoro pokaždé uvařím kávičku, beru do ruky háček a ta dáá - tentokrát první počin na jaro. Však ono bude ! ;)